Projekt Letní školy shakuhachi dlouhodobě zahrnuje i spolupráci s umělci z jiných uměleckých oborů. V minulosti se na něm podíleli například básník James Ragan a skladatel a multi-instrumentalista Ganesh Anandan. Tento rok nabízíme možnost umělcům nových médií zúčastnit se Creative Workshopu společně s vybranými evropskými hráči na japonskou flétnu shakuhachi. Naším cílem je přiblížit a protnout dva odlišné světy, aby se navzájem poznaly a obohatily.

Workshop bude probíhat v The Chemistry Gallery ve dnech 10.-13.08.'09.; 13.08. zde proběhne vernisáž. Následující den, 14.08., budou díla instalována na výstavě v Novoměstské radnici v Praze, kde tentýž večer bude výstava zahájena. Uměleckým poradcem pro shakuhachi bude skladatel současné hudby a profesionální hráč na shakuhachi Jim Franklin.

Shakuhachi je japonská flétna, která po staletí sloužila jako nástroj duchovní praxe. Díky svým unikátním zvukovým možnostem a původní hudbě se koncem šedesátých let začala šířit po hudebním a uměleckém světě i mimo Japonsko; inspirovala skladatele jako Henry Cowell a John Cage.

Nová média často pracují s glitchem a jinými obrazovými a zvukovými ruchy ve prospěch silnějšího vyjádření a akcentování samotné existence média. Tento postup silně rezonuje s estetikou tradičních skladeb pro shakuhachi; zářivý, plný tón vždy existuje pouze v kontrastu s tónem zastřeným, rozpadajícím se, zvuk existuje pouze obklopený tichem a k čistému tónu se vždy putuje krajinou rozličných flexí a glissand. Oproti novým médiím jsou však tyto postupy plně akustické a rozvíjené tradicí trvající řadu staletí. Podobná pracovní plocha a estetické uvažování tedy existuje, nicméně skutečná umělecká spolupráce, alespoň v Evropě, doposud nenastala.

Dovolujeme si vám představit tři krátké texty, jenž vám přiblíží zvlášť zajímavé aspekty flétny. Tyto texty zároveň ilustrují jejich možné včlenění do uměleckého díla. Teze zde zmíněné však pro vás nejsou jakkoli závazné.

ZVUKOVÝ PROSTOR

Shakuhachi, vedle uzavřených seancí v chrámech, byla nejčastěji slyšet v otevřeném prostoru na japonském venkově, kde potulní mniši hrající na flétnu shakuhachi obcházeli jednotlivé domy s prosbou o milodary. (Někteří dokonce odmítali komunikovat jinak, než prostřednictvím své flétny.) Přirozeným prostředím pro jejich hudbu tedy nebyla tichá místnost, ale prostor plný hluků běžného života. Takovéto prostředí můžeme slyšet i na nejstarších nahrávkách, kdy k malé radosti tehdejších zvukových techniků mistr v místnosti, kde se konalo nahrávání, úmyslně pootvíral všechna okna s tím, že pak teprve to bude pravý zvuk shakuhachi. Občas se zde ozve štěkání psa, či zvuky nástrojů řemeslníků.

Přírodní zvuky a zvuky zvířat byly zároveň inspirací pro většinu tradičních skladeb. V podstatě se jedná o příběhy spočinutí a pozorování těchto jevů, včetně času jejich neexistence, počátku, průběhu a konce. Inspirací je například zvuk vodopádu (skladba Taki Ochi), či volání jelínků shika (Shika no Tone). Přiblížení se těmto zvukům bylo přednější, než hudební řeč tónů, jak ji chápe západní vážná hudby. Za tímto účelem byly vyvinuty i dříve zmíněné ruchové techniky a postupy práce s tónem. Potulní mniši tak přinášeli svědectví o zvucích, které nebyly přímou součástí života lidí ve vesnici, ale zároveň nebyly vně diskurzu jejich širšího prostředí, které třeba nebyly ve středu jejich pozornosti.

Otázka, která se nabízí, je, jaké vůbec je aktuální zvukové prostředí? Které zvuky stojí za povšimnutí, co sdělují, když se nad nimi, nad jejich konotacemi a nad jejich důsledky, zamyslíme?

TĚLESNOST & SPIRITUALITA

Základem hry na shakuhachi je dech. Jeho kvalita velmi výrazně ovlivňuje kvalitu a produkci tónu. Hudba shakuhachi má tedy výrazně tělesný charakter, to se váže i ke konceptu shakuhachi jako spirituálního, nikoli hudebního, nástroje (toto pojetí se začalo postupně proměňovat až koncem devatenáctého století, nicméně duchovní praxe používající shakuhachi stále existuje a nadále tvoří zásadní složku hry na shakuhachi). Dech má výrazný vliv i na mysl (hraní na tuto flétnu se říkalo suizen, vanoucí meditace - meditace dechu). Nicméně ve světle historických důkazů o tom, že historie sekty Fuke (jejíž členové měli jako jediní právo hrát na shakuhachi a svobodně putovat krajem) odkazující až do devátého století do Číny, byla čirá fabulace, sloužící k legitimizaci její existence a životního stylu (a privilegií) jejích členů, se na tolik akcentované duchovní aspekty v současné době pohlíží s cynismem.

Zároveň ale neproběhl žádný zásadní výzkum, ani nevzniklo žádné umělecké dílo zkoumající přímý vliv hraní na lidskou psychiku. Máme za to, že současné technologie umožňující měření mentálních frekvencí, mohou poskytnout data můžou následně sloužit k uměleckému znázornění proměn lidské psychiky...

BARVA TÓNU

Barva tónu (témbr) je to, díky čemu rozpoznáme například zvuk klavíru od houslí. Je určena strukturou a hlasitostí jednotlivých harmonických frekvencí, které jsou součástí zvuku. Nejenže použití rozličných technik nátisku, dechu a duplicitních prstokladů umožňují hráčům na shakuhachi měnit barvu tónu, ale zároveň se od sebe liší i barva tónu jednotlivých hráčů. To prokázala například dizertační práce Davida Bidla z pražské HAMU (Kinko honkjoku - význam témbru pro hudební strukturu). Z porovnání zvuku několika hráčů hrajících ten samý tón, užívajících totožný prstoklad a podobnou techniku nátisku, vyšly najevo dramatické rozdíly v jeho struktuře. Tón shakuhachi má tedy výrazný individuální aspekt, který se přímo váže k hráčově fyziognomii. Dalším faktorem je aktuální psychický stav a celková uvolněnost hráče.

Historie vývoje západních nástrojů zaznamenala zestejnění barvy tónu napříč rozsahem nástroje, zároveň aspekty nástroje jako jeho hlasitost, přesnost ladění a vyváženost, byly upřednostňovány nad kvalitou jeho samotného zvuku. Současná hudební věda a akustika začala tento doposud zdánlivě nepostižitelný aspekt zvuku podrobně zkoumat až v posledních letech a to především díky širší dostupnosti potřebných technologií.

Spektrogram, graficky znázorněný zvuk včetně všech jeho harmonických složek, či jeho digitální verze zobrazovaná v reálném čase, může být tak nejen vodítkem pro zajímavou instalaci, ale zároveň také může vést k uvědomění si vnímání rozličných barev zvuku. Zkoumání jednoho média druhým může tedy rozšířit pochopení práce a funkce prvního.

VÝSTAVNÍ PROSTORY

Díla a instalace budou 14.08. přesunuta na Novoměstskou radnici v Praze 2, kde ten samý den bude výstava zahájena.

Umělci si mohou vybrat mezi dvěma prostory, kde se bude výstava odehrávat. Popřípadě vybrat si prostor jiný, který s vedením radnice dohodneme. Důkladná inspekce všech prostor bude samozřejmě možná.