Svá studia začal Christopher Blasdel roku 1972 pod vedením žijícího národního pokladu Goro Yamaguchiho. Absolvoval University of Fine Arts v Tokyu (GEIDAI), kde obhájil titul MFA a obdržel profesionální jméno „Yohmei“, v roce 1984 obdržel od Goro Yamaguchiho licenci shihan (mistr). Aktivně nahrává, vyučuje a koncertuje po celém Japonsku a ve světě. Jako jeden z mála mistrů tradičního stylu Kinko, Yohmei hraje také současnou hudbu a spolupracuje s umělci z různých oborů.
---
Ahoj Christophere, jaký je život profesionálního hráče na flétnu shakuhachi v Japonsku?
Pokud vezmeme v úvahu jen materiální stránku, tak život pro profesionálního hráče na shakuhachi není nikdy jednoduchý, ať už v Japonsku nebo kdekoliv jinde. Po hráčích a učitelích není taková poptávka, která by dokázala vytvořit životaschopný a udržitelný trh. Komerčně úspěšní hráči na shakuhachi v Japonsku jsou ti, kteří se narodili do již zavedených hudebních dynastií, nebo ti, kteří velmi tvrdě pracují na sobě a na vlastní propagaci. Mnozí z těch nejlepších hráčů přežívají díky dodatečným příjmům. Zatímco materiální přínosy hraní na shakuhachi nemusí být na první pohled zřejmé, to, co se odehrává ve spirituální rovině je věc zcela jiná. To je důvod, proč to celé má smysl.
Byl jsi studentem jednoho z legendárních hráčů dvacátého století, Goro Yamaguchiho, co myslíš, že bylo důvodem jeho vyjímečnosti mezi ostatními hráči?
Yamaguchi vynikal díky síle své osobnosti, úchvatné barvě tónu a všem jemným nuancím jeho hudebního vyjádření. V současné době, kdy je hudení úspěch poměřován silou tónu, technickou zdatností nebo velikostí mediálního humbuku, Yamaguchi dokazoval, že toto nutně nemusí být ta jediná cesta. V tomto smyslu byl skutečným mistrem. Byl trpělivý, klidný a vždy ochotný pomoci svým studentům, kolegům nebo přátelům. Vždy zůstane ideálem, na který bych i já chtěl jednoho dne dosáhnout. Jeho dvě učení mě vždy provázejí mým každodenním cvičením – 1) pracuj na své osobnosti stejně tak, jako pracuješ na své hudbě a 2) tvůj čas nadejde, nespěchej.
Jaký je Tvůj vztah k shakuhachi jako k hudebnímu nástroji a jako k nástroji duchovního rozvoje?
Jakýkoliv profesionální nástroj se může stát zdrojem sebepoznání, ale shakuhachi je k tomuto účelu obzvláště vhodná. Pro mě, hudba a spiritualita jsou neoddělitelné (ale to samé platí i o takových obyčejných věcech jako je mytí nádobí). S shakuhachi nestačí jen toužit po duchovnu. Člověk musí tvrdě pracovat, aby dosáhl nějakých výsledků. Věnování času, úsilí a disciplíny nutné ke zvládnutí správných postupů a dosažení technické preciznosti je známkou, že máte dostatek lásky a oddanosti nutné k porozumění a uchopení spirituálních aspektů nástroje.
Jaké jsou tvé hlavní nástroje? Jaká jsou tvá vodítka při výběru nového nástroje?
Nejčastěji používám 1.8 shakuhachi, kterou vyrobil Yamaguchiho otec, Shiro. Tento nástroj dokáže vydat opravdu krásný tón, ale má i své nešvary. Stále nejsem přesvědčený, že je to pro mne ten pravý nástroj, ale mám ho rád a jako dlouholetý milenec jsem se s ním za tu dobu natolik sžil, že s ostatními 1.8 flétnami se cítím nesvůj. 1.6 shakuhachi, kterou používám, vyrobil Yokota Reikoh, můj kolega a student Aoki Reiba. Jeho nástroje dobře ladí a jsou vhodné pro klasické skladby. Mojí 2.4 vyrobil Murai Eigoro, který vědomě vyrábí nástroje obdobným způsobem jako Yamaguchi Shiro. Mám také ji-nashi 3.1, kterou vyrobil Yamaguchi Shugetsu, kterou mám velmi, velmi rád.
Všem těm, kteří se chystají ke koupi nástroje, bych chtěl říci, že na opravdu dobrou shakuhachi nebude někdy ze začátku lehké hrát. V současnosti vychází z dílen mnoho fléten, které hned od začátku dobře hrají. Je to stejné, jako když nezkušený hráč pokru odkryje své karty hned v úvodu hry. Je to pěkné, ale nikam to nevede. Trvalo mi asi dvacet let, než jsem zcela zvládnul mou 1.8 Shiro shakuhachi!
Velmi zřídka je možné vidět někoho hrát na tak dlouho shakuhachi, používáš 3.1 Shugetsu také pro Kinko honkyoku?
Tuto flétnu pro hraní Kinko honkyoku nepoužívám. Kinko honkyoku vyžaduje nástroje s precizní odezvou, takové Ferrari, a dlouhá ji-nashi tyto parametry prostě nemá. Namísto toho má ale vřelý a úžasně bohatý harmonický tón.
Jsi velmi blízce napojený na pražskou Letní školu shakuhachi. Jak vlastně vzniknul tvůj vztah s českými hráči na shakuhachi? Jak dlouho tento vztah trvá?
Vše začalo mým setkáním s Vlastislavem [Matouškem pozn. překl.] když v roce 1995 v rámci stipendia Japan Foundation navštívil Tokyo. V krátkosti, Vlastík je jedním z nejvíce fascinujících muzikantů a skladatelů, které jsem kdy potkal, mám ho velmi rád a cítím k němu veliký respekt. Má mé uznání za to, jak během let dokázal svým entuziasmem a oddaností k shakuhachi inspirovat generaci mladých českých studentů hry na shakuhachi. Udělal bych cokoliv, abych mu pomohl a je to pro mě skutečně čest být součástí přažského shakuhachistického hnutí.
Jaký je tvůj názor na rozšíření shakuhachi na Západ? Jaká může být její role, v čem vidíš, že obohacuje západní uměleckou scénu?
Celý svět má prospěch z toho, když dojde ke opravdové a poučené transmisi a porozumění mezi kulturami. Je mnoho různých přístupů k shakuhachi, ale to samé platí i v Japonsku. Pomocí shakuhachi jsem mohl porozumět nejen japonské hudbě a kultuře, ale i sobě samotnému. Co se vlivu na uměleckou scénu týče, shakuhachi otevřela hudebníkům a skladatelům po celém světě dveře k zcela nové oblasti hudby, jenž nemá západní kořeny.
Tvá kniha The Single Tone vyhrála prestižní cenu Rennyo pro literaturu faktu. Jak se stalo, že jsi se stal spisovatelem?
Byla to originální japonská verze s názvem Shakuhachi Odessei--Ten no Neiro ni Miserarete... ("Odysea shakuhachi, sváděný zvuky Nebe...") která vyhrála cenu. Vždy jsem miloval psaní, skoro tolik, jako shakuhachi. Psaní je pro mě cestou, jak ukáznit mysl a dokázat přenést myšlenku. Hudba stimuluje srdce, zatímco psaní mysl (avšak jsou zde výrazné přesahy).
Pracuješ v současnosti na další knize?
Ano, pracuji na novele o mladém hudebníkovi, který přijde do Japonska, kde se začne učit hrát na shakuhachi (překvapení, překvapení!), ale na rozdíl od The Single Tone, bude kniha plná intrik napětí a sexu (ale no tak, musí se to přeci prodávat, ne?). Jsem facinován rolí fikce jako prostředku sdělování pravdy. Je to ale jedna z nejtěžších věcí, do které jsem se kdy pustil, a abych řekl pravdu, nejsem si jistý že to zvládnu!
Nakonec, jaké je tvé poselství začínajícím hráčům na shakuhachi na Západě?
Je zde mnoho, mnoho překážek, které musíte zdolat, ale to je součástí radosti objevování. Vaše úsilí bude nakonec odměněno. Není zde nic úchvatnějšího a uspokojujícího než schopnost vyjádřit vnitřní pocity skrze grandiózní, vznešené tóny shakuhachi. Nevzdávejte to!
Rozhovor vedl Marek Matvija
Christopher Yohmei Blasdel bude vyučovat a koncertovat na Letní Škole Shakuhachi v Praze '09 společně s Keisukem Zenyojim, Vlastislavem Matoušekem a Jimem Franklinem.